Ano nebo ne

Snad řeknu ano, možná ne,

co v mém se srdci probodne?

Stojím tu v tichu, bez dechu,

mám strach i touhu k pospěchu.

Chci vědět víc a poznat svět,

však bojím se těch cizích vět.

Tak ráda bych to poznala,

však abych celá zůstala.

Chci o tom v klidu přemítat,

nechci se toho dotýkat.

Jen zpovzdálí a nezvednout

tu hráz, kde mohla bych se hnout.

Chci znát ten pocit, slyšet hlas,

však nechat mezi námi hráz.

Mít v mysli obraz, něžný sen,

a nevpustit ho do svých stěn.

Bojím se prožít, co by plálo,

i když by se mi tolik chtělo.

Ať bez doteku plyne čas,

snad ano… nebo ne zas?

Tlak na ruku

Když temná bouře v hlavě zní,

on hledá ticho všedních dní.

když má „Tlak na ruku,“

rázem není v domě hluku.

Přátele ví, co značí hlas,

přináší barvy, plátno zas,

aby ten oheň mohl plát,

aby měl pokoj, klid a řád.

Položí štětec na bílý cár,

z prstů mu proudí divný žár.

Každý ten tah je živý lék,

v něm mizí úzkost, strach i vztek.

Vytvořil svět, co byl mimo čas,

dnes by v něm každý viděl jas,

však tehdy nikdo nechtěl znát,

co do těch pláten  musel dát.

Když dotlouklo pak srdce v něm,

jeho dílo vzala temná zem.

Pro lidi odpad, pouhé smetí,

zbytečný popel ze století.

Však v těch pár tazích život stál,

když proti stínům v sobě hrál.

Ten věčný tlak, co v dlani vřel,

byl všechno, co kdy říci chtěl.