Na starém dřevě ticho usedá

Na starém dřevě ticho usedá,

stín kreslí mapy, co se ztrácí v dálce.

Je tohle bytí jenom náhoda,

či tíha slov v té nekonečné válce?

Kde končí touha a kde začne klid,

když v hloubi duše zeď se stále staví?

Zda stojí za to tuhle nitku vít,

než podzim barvy v šedou zas přetaví?

Už není stínem, jde blíž, krok za krokem,

snad v jeho tváři se zrcadlí cíl.

On mohl by stát se mým hlubokým tokem,

co smyje tu pachuť všech marných chvil.

Snad jeho dlaň podá mi záchranný vor

a vdechne smysl tam, kde zbyl jen prach.

Ať ticho v nás změní se v radostný chór

a rozplyne konečně všechen můj strach.

Krok jeho utichl v dálce a prachu,

zůstalo prázdno a studený stín.

Už nehledám lék proti svému strachu

v náruči někoho, kdo prošel jen tak, jak dým.

Pochopit musím, že pramen je ve mně,

ne v cizích očích, co minuly cíl.

Smysl svůj nesu si tichounce, jemně,

ve vlastní síle všech příštích chvil.

Všední stíny

Na ulici září jako den,

on je můj živý, krásný sen.

Tak jiný nežli ostatní,

pohledy mé si podmaní.

Vzplál ve mně oheň, žár a cit,

chci jenom s ním a pro něj žít.

Srdce se chvěje, už to vím,

že láskou k němu uhořím.

 

Hledáme klid ve všední dny,

tvořit v tichu naše sny.

Ač jsi tak jiný, nejsi tu  host,

stírám tu velkou vzdálenost.

Ta běžná všednost dní a let

dusí tvůj jasný, však jiný svět.

Svou něhou chráním tvoje sny,

prozářím láskou všední dny.

    

Zkus pochopit mě, lidsky jen,

splň mi ten dávný, vroucí sen.

Nechci jen chlad a zdvořilost,

spal mosty, překroč vzdálenost.

Obejmi duši, tělo mé,

ať v jedné touze splyneme.

Dej mi svou něhu, žár i cit,

chci s tebou prostě ženou být.

  

Tak marně čekám na tvůj cit,

chtěla bych s tebou v lásce žít.

Však síla má se vytrácí,

když nic se zpátky nevrací.

V zrcadle vidím stíny jen,

rozplynul se můj krásný sen.

Dávám ti vše, co mohu dát,

proč neumíš mě milovat?

  

Dnes otvírám se kráse dní,

ať hudba štěstí ve mně zní.

S přáteli sdílet číše vín,

pryč odhazuji šedý stín.

Dnes volím oheň, žár a cit,

chci naplno a vášní žít.

Už nečekám, jdu štěstí vstříc,

chci od života mnohem víc.

 

Už sbohem, muži bývalý,

sny se mi v slzách ztratily.

Nedal jsi, co mé srdce chce,

jsme cizí v každé myšlence.

Chtěla jsem hloubku, cit a klid,

však s tebou nelze v lásce žít.

Zůstal jen popel, chlad a dým,

loučím se s tebou, s trápením.

 

Teď za krásou a láskou jdu,

prožít ten zázrak bez studu.

Chci potěšení, rozkoš, smích,

ochutnat každý sladký hřích.

Chci tančit, zpívat, milovat,

své touze volnost darovat.

Můj svět teď září, to už vím,

že život vášní naplním.

V tom křesle sedím, čekám sám,

 jen své výčitky ti posílám.

Ztrácíš se v světě mimo mě,

já tonu v tiché, prázdné tmě.

Já za tebou ven nepůjdu,

v tom cizím světě nebudu.

On totiž nemá mě moc rád,

tak musím doma vyčkávat.