Ano nebo ne

Snad řeknu ano, možná ne,

co v mém se srdci probodne?

Stojím tu v tichu, bez dechu,

mám strach i touhu k pospěchu.

Chci vědět víc a poznat svět,

však bojím se těch cizích vět.

Tak ráda bych to poznala,

však abych celá zůstala.

Chci o tom v klidu přemítat,

nechci se toho dotýkat.

Jen zpovzdálí a nezvednout

tu hráz, kde mohla bych se hnout.

Chci znát ten pocit, slyšet hlas,

však nechat mezi námi hráz.

Mít v mysli obraz, něžný sen,

a nevpustit ho do svých stěn.

Bojím se prožít, co by plálo,

i když by se mi tolik chtělo.

Ať bez doteku plyne čas,

snad ano… nebo ne zas?

Rozčeř mou hladinu

Má mysl je tichá, spí v bezpečném stínu,

a já v tomhle klidu jen pomalu hynu.

V ní usnuly touhy, dny vlečou se zase,

a ztrácí se v lhostejném, pomalém čase.

Tak přijď a hoď kamínek do mojí vody

a znič všechny rutiny, rozbij ty shody.

Zkus lehce mě dráždit a drze se smát,

já nechci už znuděná v tichu dál stát.

Tak rozčeř mou hladinu, vyvolej vlny,

ať můj svět je najednou života plný.

Jen vytrhni mě ze sna a mírně mě zlob,

ať nejsem už chladná jak mlčící hrob.

Ukaž mi cestu, kde krása se skrývá, 

kde duše je volná a radostně živá. 

Nebuď mým vládcem, buď průvodcem tiše, 

když vkročíme spolu do neznámé říše.

 Nauč mě chápat a naplno vnímat, 

už nechci v tom bezpečí ospale dřímat. 

Zaveď mě do míst, kde barvy víc září, 

ať cítím zas vítr vát na svojí tváři.

Nehledám zámky a nehledám pouta, 

jen prozkoumat tajemství každého kouta. 

Buď zkrátka mým průvodcem pro chvíle jasu, 

kde naplno nadechnu života krásu.

Nechci tlít v bačkorách

V kavárně sedím, lžička zvoní,

mé družky nad šálky se kloní.

Mluví jen o tom, co kde bolí,

jak život sype do ran soli.

Já nechci slyšet jejich vzlyky,

ty odevzdané, tiché díky.

Můj život nebyl loukou květů,

měl málo barev, málo vzletu.

Ten, kdo měl kráčet po mém boku,

dávno už zmizel v dravém toku.

Nechci být babkou, co jen čeká,

až odnese ji kalná řeka,

co tiše bledne, zvolna tlí

a v bačkorách jen v koutě sní.

Pak přišel on. Pár tichých vět

a nabídkou mi zbořil svět:

být pro něj múzou, modelem,

stát před ním nahá za sklem.

Teď sedím s ním a v šeru vína

mě cizí pohled obepíná.

Kdo jsi vlastně, co jsi zač?

Přinese to smích či pláč?

Neznám tě a ty mě taky,

v hlavě se mi honí mraky.

Jaký záměr v sobě skrýváš,

když se na mé vrásky díváš

Co ode mě vlastně chceš?

Je to pravda, nebo lež?

Přesto žádáš, ať se vzdám,

ať ti celé tělo jen tak dám.

Mám se ti dát celá v plen,

pro tvůj divný, cizí sen?

Je ve mně strach a křehký stud –

mám před cizincem obnažit svou hruď?

Mou kůži, kterou zbrázdil čas,

teď zkouší probudit tvůj hlas.

Roky, kdy jsem sama byla,

jenom svou tichou lítost pila.

Srdce mi bije jako zvon.

Je to jen rozmar? Tichý tón?

Však co mi zbývá, když tu stojím

a vlastního se stínu bojím?

Být dál jen loutkou v zapomnění,

kde žádný dotek barvy není?

Ne. Uvolním knoflík. Zahodím stud.

Dám v sázku svou stařeckou hruď.

I když tě neznám, v šeru stěn

ať stane se ten zvláštní sen.

Ta nahota je tichý smích,

můj pozdní dar a něžný hřích.

Chci ještě jednou naplno žít

a barvami světa se do sytosti zpít.