Když temná bouře v hlavě zní,
on hledá ticho všedních dní.
když má „Tlak na ruku,“
rázem není v domě hluku.
Přátele ví, co značí hlas,
přináší barvy, plátno zas,
aby ten oheň mohl plát,
aby měl pokoj, klid a řád.
Položí štětec na bílý cár,
z prstů mu proudí divný žár.
Každý ten tah je živý lék,
v něm mizí úzkost, strach i vztek.
Vytvořil svět, co byl mimo čas,
dnes by v něm každý viděl jas,
však tehdy nikdo nechtěl znát,
co do těch pláten musel dát.
Když dotlouklo pak srdce v něm,
jeho dílo vzala temná zem.
Pro lidi odpad, pouhé smetí,
zbytečný popel ze století.
Však v těch pár tazích život stál,
když proti stínům v sobě hrál.
Ten věčný tlak, co v dlani vřel,
byl všechno, co kdy říci chtěl.
