V kavárně sedím, lžička zvoní,
mé družky nad šálky se kloní.
Mluví jen o tom, co kde bolí,
jak život sype do ran soli.
Já nechci slyšet jejich vzlyky,
ty odevzdané, tiché díky.
Můj život nebyl loukou květů,
měl málo barev, málo vzletu.
Ten, kdo měl kráčet po mém boku,
dávno už zmizel v dravém toku.
.jpg)
Nechci být babkou, co jen čeká,
až odnese ji kalná řeka,
co tiše bledne, zvolna tlí
a v bačkorách jen v koutě sní.
Pak přišel on. Pár tichých vět
a nabídkou mi zbořil svět:
být pro něj múzou, modelem,
stát před ním nahá za sklem.
Teď sedím s ním a v šeru vína
mě cizí pohled obepíná.
Kdo jsi vlastně, co jsi zač?
Přinese to smích či pláč?
Neznám tě a ty mě taky,
v hlavě se mi honí mraky.
Jaký záměr v sobě skrýváš,
když se na mé vrásky díváš
Co ode mě vlastně chceš?
Je to pravda, nebo lež?
Přesto žádáš, ať se vzdám,
ať ti celé tělo jen tak dám.
.jpg)
Mám se ti dát celá v plen,
pro tvůj divný, cizí sen?
Je ve mně strach a křehký stud –
mám před cizincem obnažit svou hruď?
Mou kůži, kterou zbrázdil čas,
teď zkouší probudit tvůj hlas.
Roky, kdy jsem sama byla,
jenom svou tichou lítost pila.
Srdce mi bije jako zvon.
Je to jen rozmar? Tichý tón?
Však co mi zbývá, když tu stojím
a vlastního se stínu bojím?
Být dál jen loutkou v zapomnění,
kde žádný dotek barvy není?
Ne. Uvolním knoflík. Zahodím stud.
Dám v sázku svou stařeckou hruď.
I když tě neznám, v šeru stěn
ať stane se ten zvláštní sen.
Ta nahota je tichý smích,
můj pozdní dar a něžný hřích.
Chci ještě jednou naplno žít
a barvami světa se do sytosti zpít.
